Všechno mi to sežrali!

Sobota v 14:22 | Maisha |  Sny
Jsem na nějakém divném místě, které jsem nikdy předtím neviděla. Vlastně až tak divné není, vidím tu domy, ulice i lidi. Zelené stromy, ale není jich tu moc. Mám takové tušení, že jsem na ostrově, ale nemám tušení, kde na Zeměkouli se nacházím a ani nevím, jak jsem se sem dostala.
Mám na zádech batoh a nechce se mi ho tahat. Přemýšlím, kam ho dám. Nechci ho nechávat tady uprostřed silnice. Vydávám se do jedné z ulic a snažím se si zapamatovat, jak vypadá, abych ji příště zase našla. Ulice je slepá. Docházím na její konec a pokládám batoh na zem.
Vracím se zpět na místo, kde jsem se poprvé objevila. Když tam tak přicházím, vidím před sebou betonový plácek, má to být hřiště, a tam stojí blízko u sebe dvě holky. Ale nepovídají si, dívají se mým směrem. Jedna z nich se usměje, jako by zdravila někoho zamnou. Ohlížím se. Zamnou nikdo není, muselo to být na mě. Jdu směrem k nim. Tu, která se usmála nechávám stranou a jdu k té druhé.
"Ahoj!"
"Hello," odpovídá. Vypadá to, že s češtinou se tu nedomluvím. Pokračuji tedy anglicky.
"Zapomněla jsem, že nejsem v Česku..."
*
Moji tři noví kamarádi chtějí vidět můj batoh a ptají se, kde je. Snažím se najít tu správnou ulici. Když se mi to na třetí nebo čtvrtý pokus povede, zjišťuji, že můj batoh není na místě, ale má ho v ruce nějaký muž. Rohlédnu se a teprve teď vidím skupinu menších dětí, jak se rvou o mojí svačinu. Zdá se ale, že děti nemají s tím mužem nic společného. Beru mu batoh z ruky a vidím, že je prázdný.
"Vy jste mi to všechno sežrali!" křičím na mě česky a nezajímá mě, že mi nerozumí.
Muž se na mě podívá a jde pryč. Běžím za ním. Chci se mu omluvit. Jsem sice naštvaná, ale jsem tu první den a nechci aby na mě hleděli jako na nepřítele. Dohoním ho na hlavní ulici.
"Omlouvám se..." začnu anglicky.
"Nech mě," očividně je naštvaný, možná víc než já.
"Nechtěla jsem být zlá, ale když oni mi to všechno sežrali," pokračuji.
"Nic neříkej," jeho hlas zní klidněji, ale ani se na mě nepodíval a jde dál.
Skoro šeptám: "Však já nic neříkám..."
Jdeme vedle sebe. Nevím, kam jde, ale jdu s ním. Po nějaké chvíli z nás obou zlost vyprchá a začneme se bavit. Ptám se ho odkud je a on mi odpovídá, že je z České republiky. Mluvíme ale většinou anglicky, protože jeho čeština je velmi špatná. Jdeme po nějaké polní cestě, jsme vysoko a v dálce je vidět moře.
Leháme si do trávy. Mám v hlavě hrozně moc myšlenek. Jak se vlastně jmenuje ten vedle mě? ...Asi tady bude teplo. Mám tričko s krátkým rukávem a mám pocit, že se na slunci brzo spálím.
 

Šanci.

14. února 2017 v 17:09 | Maisha |  Téma týdne
Víte co, mohla bych tu polemizovat o tom, který náš orgán je nejvíc životně důležitý a asi bych došla k názoru že všechny, ale srdce je unikát, protože může pracovat i když mozek je mrtvý, což je určitě zajímavá věc a další důvod proč mě baví biologie, ale chci se tu bavit o něčem trošku jiném.
U srdce můžeme zůstat, ale od biologie se přesuneme k psychologii. Jsou věci, které mě dokážou hodně naštvat a ranit. Jednou z nich může být například to, co se mi stalo dneska a proč vlastně píšu tenhle článek. Dokáže mě naštvat, když mi na Facebooku napíše neznámá osoba. Dobře, to, že mi napíše, samo o sobě mi nevadí. Problém je v tom, jak se začne chovat když zjistí, že nejsem přesně podle jeho představ. (Ano, jedná se o muže).
Napsal mi nějaký týpek z USA. Ale když zjistil, že mi je 18, začal vést řeči jako "šeš malej harant, nechci bejt obviněnej z pedofilie". Co prosím? Zaprvé jsem už dospělá. Dobře, možná mi není 40 jako jemu, ale tohle mi už zní jako "youngism". Nevím, jestli jsem si právě teď vymyslela anglický slovo, nebo to fakt existuje, ale mám na mysli diskriminování mladých lidí.
Možná si to beru moc osobně, ale tohle mě fakt dokáže naštvat. Já jsem ten typ člověka, který se snaží dát šanci každému. Na internetu se bavím s lidmi z celého světa, různého pohlaví, náboženství, rasy a věku. To nehraje roli. Důležité je, jak se ten člověk chová.
Je mi úplně jedno jestli seš běloch nebo černoch, žid nebo muslim, mladý nebo starší. Když se ke mě chováš slušně, můžeme být kamarádi. A prostě mi vadí, když mě někdo odsuzuje jen na základě mého věku, rasy nebo náboženství. Věk není něco, co si můžu vybrat. A ne každá holka, které je 18, se zajímá jen o balení kluků, chození na párty a také ne každá chodí namalovaná jako štětka. (Tím nechci říct, že se nemaluji, ale nic se nesmí přehánět).
Jsme různí. V tom je naše, lidské, kouzlo. Každý jsme jiný. A každý si zaslouží dostat šanci.

Je naše vůle svobodná?

11. ledna 2017 v 15:04 | Maisha |  Téma týdne
Je možné, že všechno, co děláme, tak děláme z vlastní vůle, nebo je nám všechno už předurčeno? Může naše vůle vůbec mít nějakou sílu?
Považuji se za agnostika, ale vždy když se bavím s věřícím člověkem, ať už křesťanem nebo muslimem, a zeptám se, pokud Bůh existuje, proč dovolí, aby na světě bylo tolik zla? dostanu odpověď, že Bůh nám dal svobodnou vůli se rozhodovat a žít tak, jak uznáme za vhodné. Je to ale opravdu tak, nebo je to jen náš pocit? O Bohovi se říká, že je vševědoucí. Ví, co se stalo, ví, co se děje teď, ale pokud je stutečně vševědoucí, ví i to, co se stane. Ví, jak se rozhodneme, jak se zachováme a jestli svých špatných rozhodnutí budeme litovat. A jestliže On tohle všechno ví, je už předem určené, kdo se dostane do pekla a kdo do ráje. Je tedy naše vůle skutečně svobodná?
 


Na dnešek se mi zdál divnej sen...

7. ledna 2017 v 17:23 | Maisha |  Moje tvorba
Jsem na pláži. Jen se tak procházím a najednou před sebou vidím díru v písku. Přijdu k ní a vidím v ní člověka. První co mne napadne je, že je postižený. On ale chce z té díry ven. Takže ho chytnu za ruku a úplně lehce ho vytáhnu ven. Najednou stojí přede mnou a já zjišťuji, že je větší než já a z nějakého důvodu si myslím, že je to Ježíš. Je nahý. Dívá se někam za mne. Ohlédnu se a vidím příšeru. Má postavu člověka, ale obličej tmavý, schovaný v kapuce. Postava je trochu přikrčená a má na sobě dlouhý tmavý plášť, který sem tam hází bílé odlesky. Hrozně se jí leknu a společně s tím nahým mužem utíkám pryč. Doběhnu do svého pokoje. V pokoji je dvoupatrová postel a přemýšlím, že on bude spát nahoře. On si sedá na stůl, který je hned vedle postele. Já si sedám na podní postel a dveřmi vidím do vedlejší místnosti, kde je kuchyně. Je tam moje máma. Najednou vidím tu příšeru z pláže. Přichází k mojí mámě. Vidím, jak jí ta příšera ubližuje. Všude je krev. Chci křičet. Vím že křičím, ale svůj hlas neslyším. Nahý muž vypadá, že nevidí ani neslyší, co se děje. Proto ho vezmu a nutím ho podívat se dveřmi do kuchyně. Vidí to co já. Ale není vystrašený. Přikyvuje. Dívám se na něj a dochází mi, že je spolčený s tou příšerou...

Slyšela jsi ten zvuk?

6. ledna 2017 v 18:43 | Maisha |  Téma týdne
Tohle je asi rok a půl starý (samozřejmě vymyšlený) příběh inspirovaný jedním z mých děsivých snů/noční můrou.

Je čtvrtek 20. července 2017. Skupinka 20 šachistů se vypravila na jeden velmi známý turnaj v Mnichově...

Cesta autobusem nebyla dlouhá, jen asi pět hodin. Teď se půjdou ubytovat a do soboty mají volno. Dnes toho času zase tolik není, už je večer. I když večerní procházka po městě může být hezká...
Paní na recepci podává Kateřině klíče od pokoje.
,,Pokoj číslo 13? Nejsem pověrčivý člověk, ale i tak bych radši pokoj s jiným číslem..."
,,Já mám čtrnáctku, klidně si to s tebou vyměním, Katy." Lucka je prostě super člověk. A to je o čtyři roky mladší, je jí 12.
,,Tak když ti to nevadí," mění si klíče a jdou společně s ostatními hledat pokoje.

Katčin pokoj je pro čtyři lidi, ale jsou tam jen tři. Holek je celkem sedm, na vedlejším pokoji jsou obsazené všechny postele. Marie s Terkou nevypadají, že by chtěly na večerní procházku, takže to asi padá. Však nevadí, jsou tady celý týden. A vůbec, holky mají pravdu, je pozdě.

Kam dál