Červenec 2016

Nesplněný sen

30. července 2016 v 11:36 | Maisha |  Moje tvorba
Tuhle básničku jsem vymyslela asi před třema rokama, možná i dříve. Dnes jsem jí našla a zveřejňuju to zde, protože si (stejně jako s příběhem o ISIS) myslím, že je to celkem obré. Navíc to, co se tam píše, stále ještě částečně platí.

Jsem jen malá holka
a každej na mě kouká
když jim řeknu co chci být.
Lovec bouří - kdo to kdy slyšel
každý si to jen na Googlu našel.

Já mám svůj sen nesplněný
jako když chce mluvit němý.
Je to nemožné.
Každý má svůj vlastní sen
někomu stačí štěstí jen.

Já jsem ale z Česka
kde šanci mají dneska
jen bohatí a chytří.
Je tu šance ale malá
jak bych se tam přec dostala.

Je to karta zelená
to by byla paráda.
Ale to nehrozí.
Před očima supercela
ať už velká nebo malá.

Nikdo o tom neví více
můj sen je žít v Americe!

Bloguju, protože..

26. července 2016 v 17:35 | Maisha |  Téma týdne
Zatím tu mám jen málo článků, ale to málo se většinou týká dění ve světě. V reálném životě nejsem příliš otevřený člověk, ale na internetu se dám do řeči téměř s každým. Nehledím na rasu nebo náboženství, což je v dnešním světě možná trochu zvláštní. Přes jednu skvělou stránku -Interpals- jsem se seznámila se zajímavými lidmi z různých koutů světa. Ať už Evropa, Amerika, Afrika nebo Blízký východ (nejsem si tu jistá ohledně velkých a malých písmenek, neukamenujte mne). No a tito lidé mi poskytli jejich pohled na svět. Což je prostě zajímavé, protože ne všude je takový klid a mír jako tady v Česku.
Seznámila jsem se například s klukem v Gazy. Prostě Gaza, válečná zóna, na obrázcích (na internetu) samé výbuchy a vojáci a takové věci... A najednou si prostě píšete s člověkem, který tam žije, vypráví vám o jeho životě a posílá k tomu fotky, které (aspoň mě) dokážou dost překvapit, už jen proto, že něco takového vůbec fotí (mrtví děti, brzo o tom napíšu samostatný článek). Palestina, to je vůbec kategorie sama pro sebe. Zajímavý byl také pohled jednoho (tuším) Japonce, který nechápal, proč jsou teroristé špatní. A nebo pohled obyčejného českého cikána, který je muslim (o tom také nejspíš něco brzo napíšu).
Takže proč vlastně bloguju? Nejspíš proto, že se chci podělit o svou zkušenost a ukázat, že předsudky jsou špatné. Nikdo není bez předsudků a já také cítím vůči některým lidem určité pochybnosti. Ale tak už to prostě je. Když je mi někdo na první pohled nesympatický, prostě od něj půjdu dál. Určitě to ale neznamená, že bych odsuzovala celou skupinu lidí.

#PrayForGermany

25. července 2016 v 10:24 | Maisha |  Reakce
Nedá se nic dělat, ale já to ze sebe potřebuju dostat. Po dnešním ránu mám dost sporné pocity. Dokonce mě napadla i myšlenka přidat se k té druhé skupině, která je proti imigraci. Tuto myšlenku jsem ale hned zavrhla, protože oni jsou i proti islámu. A na islámu nic zlého není. Korán má verše jako třeba "Nebudiž žádného donucování v náboženství." nebo "Kdo zabije jednoho člověka, bude souzen jako kdyby zabil celé lidstvo." Korán v podstatě schvaluje zabíjení pouze v případě, že někdo chce zabít mě, tak já v sebeobraně můžu zabít jeho. A co týče těch sebevražedných útoků, jako třeba teď v Ansbachu, tak to je také proti učení islámu, protože sebevražda je haram.
Takže o islámu pochybnosti nemám. Pochybnosti mám spíš ohledně imigrantů jako takových. Protože když přijde třeba sto tisíc imigrantů a bude mezi mini jeden terorista, stojí to za ten risk? To je otázka, kterou si pokládám, neznám na ní odpověď. Podle některých zdrojů přišlo minulý rok do Německa asi milion lidí, letos také už kolem 500 tisíc. Mám vážné pochybnosti o tom, že by všichni byli teroristé. Je to prostě o tom, že když to někdo nemá v hlavě v pořádku, tak to prostě nemá v hlavě v pořádku. Není to o náboženství, o rase nebo národnosti.
Zároveň také začínám mít vážné pochybnosti o tom, že nám média říkají všechno. Kdo ví, kolik podobných útoků (mačetou, nožem sekyrou a kdo ví čím vším) se v Německu odehrálo, ale my o nich nevíme, protože média nám to řeknou jen když útočí imigrant.
Hm, je to sporné téma. A už mě to ani nebaví řešit. Tenhle článek má být tak nějak reakcí na ty čtyři útoky v Německu za poslední týden. Přibližuje se to. Ale řekla bych, že teď hodili žábu do horký vody - uvědomujeme si, že se to zhoršuje a (možná) s tím budeme i něco dělat. No, druhá věc zase je, jestli se s tím vůbec něco dělat dá. Zavřít hranice a nepustit sem nikoho podle mě také není řešení. Protože pokud se jedná o Daeš (tedy islámský stát), řekla bych, že už je pro nás pozdě. Mají v Evropě hodně lidí. ...Aspoň si to myslím. Zároveň ale nejsem toho názoru, že by ČR/SR hrozilo nějaké reální nebezpečí od Daeš, protože oni nemají nejmenší důvod tady zaútočit. V německu také neútočil Daeš, ale jedinci, kteří s Daeš neměli nic moc společného.
Můžeme mít názor. Můžeme mít i opačný názor. Ale s tím názorem se můžeme leda tak jít vycpat, protože jako bezvýznamní lidé nemáme nejmenší šanci něco s tím udělat.
Trochu mě štve, že docházím k názoru, že jediné, co můžeme dělat, je čekat.

Setkání s ISIS

20. července 2016 v 17:17 | Maisha |  Moje tvorba
Tohle je zhruba půl roku starý (samozřejmě vymyšlený) příběh inspirovaný jedním z mých děsivých snů/noční můrou.

Je čtvrtek 20. července 2017. Skupinka 20 šachistů se vypravila na jeden velmi známý turnaj v Mnichově...

Cesta autobusem nebyla dlouhá, jen asi pět hodin. Teď se půjdou ubytovat a do soboty mají volno. Dnes toho času zase tolik není, už je večer. I když večerní procházka po městě může být hezká...
Paní na recepci podává Kateřině klíče od pokoje.
,,Pokoj číslo 13? Nejsem pověrčivý člověk, ale i tak bych radši pokoj s jiným číslem..."
,,Já mám čtrnáctku, klidně si to s tebou vyměním, Katy." Lucka je prostě super člověk. A to je o čtyři roky mladší, je jí 12.
,,Tak když ti to nevadí," mění si klíče a jdou společně s ostatními hledat pokoje.

Katčin pokoj je pro čtyři lidi, ale jsou tam jen tři. Holek je celkem sedm, na vedlejším pokoji jsou obsazené všechny postele. Marie s Terkou nevypadají, že by chtěly na večerní procházku, takže to asi padá. Však nevadí, jsou tady celý týden. A vůbec, holky mají pravdu, je pozdě.

Katka se probudila jako první a dívá se na hodinky: ,,Marie? Terý? Asi bychom měly vstávat, je jedenáct hodin."
,,Teprve?" Terka si přetahuje peřinu přes hlavu.
,,Teryno vstávej, já mám hlad," vzteká se Marie.
,,No jo furt," Terka se posadila, ,,vždyť já taky, včera jsme neměly večeři."
,,Co kdybychom zkusili najít nějakou restauraci? Na snídani je už stejně pozdě..."
Holky se vydaly za vedoucím výpravy, za Romanou. Více než učitelka je to spíš starší kamarádka. Romana je právě chtěla jít vzbudit, zbytek výpravy už je dávno po snídani.