Červenec 2016

Cikáni

31. července 2016 v 14:09 | Maisha |  Inspirováno ostatními
Dnes jsem si na Interpals povídala s jedním Romem, který žije tady v Česku. Vlastně to bylo vůbec poprvé, co jsem si povídala s nějakým Romem. Povídal mi o jejich kultuře, odkud vlastně pocházejí a celkem rozumně mi vysvětlil i to, proč jsou diskriminováni. Pak mi ukázal nějaké obrázky toho, v jakých podmínkách žije většina Romů v Česku a na Slovensku. V ghettech. Nikdy jsem si nemyslela, že v Česku jsou ghetta.


Ghetta v ČR, zdroj: ahaonline.cz/


Upřímně? Je to hrozné. Nedokážu si představit, že bych musela žít v něčem takovém. Pohled z druhé strany mi otevřel oči a donutil mě se nad tím trochu zamyslet. Romové jsou celé roky diskriminovaní a všechno je to o předsudkách. Je to začarovaný kruh. Proč tolik Romů nemá práci? Nikdo je nechce zaměstnat, protože se říká, že nepracují...
Kde se stala chyba? Rišo mi vysvětloval, že za druhý světový byli do koncentráků zavíráni nejen Židové, ale i Romové. Hitler vyvraždil 90 % všech Romů v Česku a na Slovensku. Když potom přišel komunismus, jejich řeč a zvyky byly zakázané a bylo legální je zabíjet. No a po revoluci většina z nich ztratila práci.
A jako (téměř) všechno v historii, i toto má spojitost s náboženstvím. Oni pocházejí z jižní Asie a když potom přišli do Evropy, nikdy z nich nebyli dobří křesťané. Byli nazýváni kacíři a řekla bych, že tady někde začala ta diskriminace, která trvá dodnes. Takže v podstatě jako vždycky za to může náboženství.
V tuto chvíli bych řekla, že jsem fakt ráda, že jsem běloch. Ne proto, že jsem rasista, ale proto, že ostatní rasy to mají v dnešní (české) společnosti fakt těžké. Jak Romové, tak i Vietnamci, černoši a další menšiny. Prostě kdo není běloch a křesťan nebo ateista, je většinou české společnosti odsuzován. Měli bychom se nad sebou zamyslet.
Všichni jsme lidé a všichni jsme si rovni bez ohledu na barvu kůže a náboženství.

Nesplněný sen

30. července 2016 v 11:36 | Maisha |  Moje tvorba
Tuhle básničku jsem vymyslela asi před třema rokama, možná i dříve. Dnes jsem jí našla a zveřejňuju to zde, protože si (stejně jako s příběhem o ISIS) myslím, že je to celkem obré. Navíc to, co se tam píše, stále ještě částečně platí.

Jsem jen malá holka
a každej na mě kouká
když jim řeknu co chci být.
Lovec bouří - kdo to kdy slyšel
každý si to jen na Googlu našel.

Já mám svůj sen nesplněný
jako když chce mluvit němý.
Je to nemožné.
Každý má svůj vlastní sen
někomu stačí štěstí jen.

Já jsem ale z Česka
kde šanci mají dneska
jen bohatí a chytří.
Je tu šance ale malá
jak bych se tam přec dostala.

Je to karta zelená
to by byla paráda.
Ale to nehrozí.
Před očima supercela
ať už velká nebo malá.

Nikdo o tom neví více
můj sen je žít v Americe!

Poslal mi fotku mrtvýho kluka!

28. července 2016 v 11:04 | Maisha |  Inspirováno ostatními
Pamatujete, jak jsem tu psala o mých přátelích z blízkého východu? Tak Amer se asi po třech dnech ozval, že je v pořádku a že tohle je v Aleppu normální. Pak jsem se ho tak ze zvědavosti zeptala, jestli je pro nebo proti Assadovi - prostě jsem jen chtěla znát jeho názor. Jenže.. On řekl, že to je moc nebezpečné pro něj aby se k tomu vůbec nějak vyjadřoval. A tak si říkám, že to je sakra špatný (vlastně jsem chtěla napsat, že to je ku*va v pr*eli), když se někdo bojí říct svůj názor. Prostě já si kolikrát říkám, jak to je v Česku špatný, že když řeknu svůj názor, tak mě každej vynadá, ale pak se prostě bavím s těmahle lidma a říkám si, jak je Česko nakonec super země. Pro toho kluka je životu nebezpečný aby řekl svůj názor. Já tady můžu říct co chci a nikdo mě kvůli tomu nezabije.

A pak jsem se ještě chtěla bavit o Mohamedovi, to je ten kluk z Gazy. Ten je na tom snad ještě hůř než Amer. ...Já ani nevím, jak se mám pořádně vyjádřit...
Prostě jsem si s ním psala. Začalo to nevinnou otázkou jak se máš. On řekl naštěstí ne tak špatně. Tady jsem začala tušit, že něco špatně je. Takže jsem se ho zeptala, co se děje. Poslal mi tu fotku a řekl, že Izraelité v noci zaútočili na Gazu. No a... To co je na té fotce nemůžu dostat z hlavy. Na jednu stranu bych vám sem tu fotku dala, ale na druhou stranu já už jí nechci znovu vidět. Na té fotce byl mrtvej kluk. Tak 8 let... Mohamed mi k tomu napsal, že sestru toho kluka zabili taky.
Já vůbec nevěděla co říct. Po chvíli jsem napsala takovou, spíš řečnickou otázku proč tohle dělají? On na to reagoval nevím. Prostě jsme se ráno vzbudili po tom útoku a viděli jsme tohle.
Prostě mi to nedalo a zeptala jsem se ho, proč nezdrhne někam, kde je bezpečněji. On na to, že nemůže. Nejsou tu žádné cesty, po kterých bychom se mohli dostat pryč a pašeráci chtějí hrozně moc peněz a ty nemáme.

My si to ani neuvědomujeme, ale... Máme sakra štěstí, že žijeme tady v Česku, v zemi, kde není válka. Někdy si říkám prostě.. jak je Česko zkažený, respektive ti papalášové "tam nahoře". Jak bych odsud nejradši někam.. se přestěhovala.. do Anglie nebo do Německa. A pak si vzpomenu na Amera nebo Mohameda a říkám si, co oni by za to dali, kdyby mohli žít tady v Česku.
Je to fakt smutné, v čem oni žijou.

Bloguju, protože..

26. července 2016 v 17:35 | Maisha |  Téma týdne
Zatím tu mám jen málo článků, ale to málo se většinou týká dění ve světě. V reálném životě nejsem příliš otevřený člověk, ale na internetu se dám do řeči téměř s každým. Nehledím na rasu nebo náboženství, což je v dnešním světě možná trochu zvláštní. Přes jednu skvělou stránku -Interpals- jsem se seznámila se zajímavými lidmi z různých koutů světa. Ať už Evropa, Amerika, Afrika nebo Blízký východ (nejsem si tu jistá ohledně velkých a malých písmenek, neukamenujte mne). No a tito lidé mi poskytli jejich pohled na svět. Což je prostě zajímavé, protože ne všude je takový klid a mír jako tady v Česku.
Seznámila jsem se například s klukem v Gazy. Prostě Gaza, válečná zóna, na obrázcích (na internetu) samé výbuchy a vojáci a takové věci... A najednou si prostě píšete s člověkem, který tam žije, vypráví vám o jeho životě a posílá k tomu fotky, které (aspoň mě) dokážou dost překvapit, už jen proto, že něco takového vůbec fotí (mrtví děti, brzo o tom napíšu samostatný článek). Palestina, to je vůbec kategorie sama pro sebe. Zajímavý byl také pohled jednoho (tuším) Japonce, který nechápal, proč jsou teroristé špatní. A nebo pohled obyčejného českého cikána, který je muslim (o tom také nejspíš něco brzo napíšu).
Takže proč vlastně bloguju? Nejspíš proto, že se chci podělit o svou zkušenost a ukázat, že předsudky jsou špatné. Nikdo není bez předsudků a já také cítím vůči některým lidem určité pochybnosti. Ale tak už to prostě je. Když je mi někdo na první pohled nesympatický, prostě od něj půjdu dál. Určitě to ale neznamená, že bych odsuzovala celou skupinu lidí.

Můj názor na Německo

26. července 2016 v 14:28 | Maisha
Opět jsem byla na Interpals a nějak se řeč stočila na uprchlíky a bla bla. A přes druhou světovou válku se řeč stočila až na Německo. Ta osoba řekla, že nesnáší Německo, protože způsobilo obě světové války. No, s tím se samozřejmě nedá nesouhlasit, protože sama jsem Německo dlouhou dobu nesnášela a kdokoliv z mých kamarádů vám to potvrdí. Jenže pak jsem byla donucena učit se němčinu. Po pár týdnech, kdy jsem se tomu bránila jsem řekla, že ten mentální blok musím prostě dát pryč. Protože, když nic jinýho, je to jedna ze známek na vysvědčení a mít pětku je zbytečné. Nebylo to tak, že bych němčinu ze dne na den začala "milovat". No, to se vlastně nedá říct ani teď. Ale měla jsem vždycky takový období, kdy jsem se na němčinu těšila a to se střídalo s obdobím, když jsem němčinu nemohla ani slyšet. Nicméně, na hodinách němčiny jsem začala poznávat i Německo, jejich tradice a tak. Nejvíc mi otevřel oči výlet do Berlína (o kterém tak strašně ráda mluvím v souvislosti s uprchlíkama - jeden tam křičel Allahu akbar a kdo ví, možná měl i bombu, ale.. to už je teď jedno). Každopádně když jsem se pak vrátila domu, tak jsem si uvědomila, že Německo je vlastně fajn stát. Má dobrou politiku, jsou to perfekcionalisté. Což je svým způsobem také dobré. A... Odsuzovat nějaký stát, kvůli jeho minulosti mi přijde jako naprostá hovadina.

#PrayForGermany

25. července 2016 v 10:24 | Maisha |  Reakce
Nedá se nic dělat, ale já to ze sebe potřebuju dostat. Po dnešním ránu mám dost sporné pocity. Dokonce mě napadla i myšlenka přidat se k té druhé skupině, která je proti imigraci. Tuto myšlenku jsem ale hned zavrhla, protože oni jsou i proti islámu. A na islámu nic zlého není. Korán má verše jako třeba "Nebudiž žádného donucování v náboženství." nebo "Kdo zabije jednoho člověka, bude souzen jako kdyby zabil celé lidstvo." Korán v podstatě schvaluje zabíjení pouze v případě, že někdo chce zabít mě, tak já v sebeobraně můžu zabít jeho. A co týče těch sebevražedných útoků, jako třeba teď v Ansbachu, tak to je také proti učení islámu, protože sebevražda je haram.
Takže o islámu pochybnosti nemám. Pochybnosti mám spíš ohledně imigrantů jako takových. Protože když přijde třeba sto tisíc imigrantů a bude mezi mini jeden terorista, stojí to za ten risk? To je otázka, kterou si pokládám, neznám na ní odpověď. Podle některých zdrojů přišlo minulý rok do Německa asi milion lidí, letos také už kolem 500 tisíc. Mám vážné pochybnosti o tom, že by všichni byli teroristé. Je to prostě o tom, že když to někdo nemá v hlavě v pořádku, tak to prostě nemá v hlavě v pořádku. Není to o náboženství, o rase nebo národnosti.
Zároveň také začínám mít vážné pochybnosti o tom, že nám média říkají všechno. Kdo ví, kolik podobných útoků (mačetou, nožem sekyrou a kdo ví čím vším) se v Německu odehrálo, ale my o nich nevíme, protože média nám to řeknou jen když útočí imigrant.
Hm, je to sporné téma. A už mě to ani nebaví řešit. Tenhle článek má být tak nějak reakcí na ty čtyři útoky v Německu za poslední týden. Přibližuje se to. Ale řekla bych, že teď hodili žábu do horký vody - uvědomujeme si, že se to zhoršuje a (možná) s tím budeme i něco dělat. No, druhá věc zase je, jestli se s tím vůbec něco dělat dá. Zavřít hranice a nepustit sem nikoho podle mě také není řešení. Protože pokud se jedná o Daeš (tedy islámský stát), řekla bych, že už je pro nás pozdě. Mají v Evropě hodně lidí. ...Aspoň si to myslím. Zároveň ale nejsem toho názoru, že by ČR/SR hrozilo nějaké reální nebezpečí od Daeš, protože oni nemají nejmenší důvod tady zaútočit. V německu také neútočil Daeš, ale jedinci, kteří s Daeš neměli nic moc společného.
Můžeme mít názor. Můžeme mít i opačný názor. Ale s tím názorem se můžeme leda tak jít vycpat, protože jako bezvýznamní lidé nemáme nejmenší šanci něco s tím udělat.
Trochu mě štve, že docházím k názoru, že jediné, co můžeme dělat, je čekat.

Snad je v pořádku...

24. července 2016 v 14:55 | Maisha |  Inspirováno ostatními
Někdy si říkám, proč to vlastně dělám? Proč se s těma lidma vůbec seznamuju? Pak to dopadá přesně takhle...
O co jde? No, zhruba před jedním měsícem jsem se zaregistrovala na Interpals, což je stránka, přes kterou si můžu psát s lidmi z celého světa. S tím jsem tam také šla a využila jsem toho. Je pravda, že většina konverzací moc dlouho nevydržela, ale také jsem si tam našla několik dobrých kamarádů. Ten problém je, že... Jeden je z Gazy, druhej z Aleppa a třetí ze Saúdské Arábie. Podle nadpisu už asi víte, kam tím mířím a o kterém z těch třech se chci bavit.
Dnes se objevila na internetu zpráva, že v Aleppu někdo zaútočil na tržiště, nejmíň 14 lidí zemřelo a 40 je zraněných. Hned jak jsem tu zprávu viděla, vzpomněla jsem si na Amera a říkala jsem si ,,snad je v pořádku.." Samozřejmě jsem mu hned napsala, doufám, že brzy odpoví :/
Podobné je to s Denisem. S tím jsem se poznala na jednom turnaji. Je z východu Ukrajiny a víte jak to tam poslední dobou (no, vlastně už delší dobu) vypadá. Po tom turnaji jsme si psali na FB a pak se přestal ozývat a doteď se neozval..
Tak si někdy říkám, proč já si vlastně dělám kamarády z těhlech oblastí? Pak mi to akorát přidělává starosti. Když se tam něco stane, hned na ně myslím a doufám, že jsou v pořádku.
Denis se neozval už několik měsíců a myslím si, že už se ani neozve. Jak je na tom Amer.. Kdo ví...

Co je cílem války?

23. července 2016 v 19:43 | Maisha |  Inspirováno ostatními
Nečekejte žádné odůvodnění, to říkám rovnou. Článek bude spíš o mých myšlenkových pochodech... Dnes jsem si totiž psala s jedním klukem z Izraele. Říkal, že konflikt Izrael-Palestina je založený na náboženství. Ale zase to není tak dlouho co jsem si psala s klukem z Gazy a ten pro změnu říkal, že to s náboženstvím nemá nic společného. Těžko říct, co si z toho vybrat... Ale o tom tenhle článek být nemá.
Jen mě při rozhovoru s ním napadlo, co je vlastně cílem války? Porazit nepřítele? Jistě, ale jak? Co vlastně znamená porazit nepřítele? Zničit jeho armádu? Zabrat jeho území? Zničit obyvatele? Obyvatelé s tím přece nemají nic společného. Když se přeneseme do konfliktu o kterém se zmiňuji na začátku článku... Izraelité a Palestinci by možná byli kamarádi, ale protože je tam nějaký ten konflikt, jak to tam může vypadat? ,,Hej ty, ty seš Palestiňan, a proto seš špatnej"? To je přece blbost. Ten konflikt je mezi státy, ale ne mezi lidmi. Chci říct mezi obyčejnými lidmi jako jsme my. Jak už jsem zjistila, co člověk, to názor. Ale mezi námi, obyčejnými lidmi, je jistá tolerance. (I když to je poslední dobou taky dost sporné, ale téma uprchlíků teď vytahovat nebudu).
Lidé dokážou být kamarádi. Dokonce i lidé s rozdílnými názory dokážou být kamarádi. Tak proč ne státy? V čem je takový rozdíl? Vždyť stát je tvořen lidmi.
Nevím už přesně kdo to řekl, ale byl to někdo z mých kamarádů. Řekl, že porvat by se mezi sebou měli ti, kteří se rvát chtějí. A nejlépe bez zbraní, s holýma rukama. A ne za sebe posílat armádu nevinných lidí, kde někteří možná ani nesouhlasí s názorem toho, kdo je do té bitvy poslal.
Izrael je ve válce s Palestinou. Jenže kdo je to ten "Izrael" a kdo je to "Palestina"? Obyvatelé těch států přece neválčí. Ti mají stejné radosti a starosti jako my. Chodí do práce a do školy, blbnou s přáteli, tráví hodiny na internetu...
Já nevím, válku jsem nezažila (za což jsem samozřejmě ráda), neumím si to představit, nevím, co je cílem a vlastně ani nevím, kdo mezi sebou doopravdy bojuje.
Samé otázky a žádné odpovědi. Jestli máte nějaký nápad, piště do komentářů. Nebo váš názor na to, co je vlastně cílem války. Klidně piště i názory na konflikt Izrael-Palestina. Kolem a kolem, pište cokoliv co aspoň trošku souvisí s mým článkem :D :)

Setkání s ISIS

20. července 2016 v 17:17 | Maisha |  Moje tvorba
Tohle je zhruba půl roku starý (samozřejmě vymyšlený) příběh inspirovaný jedním z mých děsivých snů/noční můrou.

Je čtvrtek 20. července 2017. Skupinka 20 šachistů se vypravila na jeden velmi známý turnaj v Mnichově...

Cesta autobusem nebyla dlouhá, jen asi pět hodin. Teď se půjdou ubytovat a do soboty mají volno. Dnes toho času zase tolik není, už je večer. I když večerní procházka po městě může být hezká...
Paní na recepci podává Kateřině klíče od pokoje.
,,Pokoj číslo 13? Nejsem pověrčivý člověk, ale i tak bych radši pokoj s jiným číslem..."
,,Já mám čtrnáctku, klidně si to s tebou vyměním, Katy." Lucka je prostě super člověk. A to je o čtyři roky mladší, je jí 12.
,,Tak když ti to nevadí," mění si klíče a jdou společně s ostatními hledat pokoje.

Katčin pokoj je pro čtyři lidi, ale jsou tam jen tři. Holek je celkem sedm, na vedlejším pokoji jsou obsazené všechny postele. Marie s Terkou nevypadají, že by chtěly na večerní procházku, takže to asi padá. Však nevadí, jsou tady celý týden. A vůbec, holky mají pravdu, je pozdě.

Katka se probudila jako první a dívá se na hodinky: ,,Marie? Terý? Asi bychom měly vstávat, je jedenáct hodin."
,,Teprve?" Terka si přetahuje peřinu přes hlavu.
,,Teryno vstávej, já mám hlad," vzteká se Marie.
,,No jo furt," Terka se posadila, ,,vždyť já taky, včera jsme neměly večeři."
,,Co kdybychom zkusili najít nějakou restauraci? Na snídani je už stejně pozdě..."
Holky se vydaly za vedoucím výpravy, za Romanou. Více než učitelka je to spíš starší kamarádka. Romana je právě chtěla jít vzbudit, zbytek výpravy už je dávno po snídani.

Furaha Ya Maisha

20. července 2016 v 14:33 | Maisha
Název mého blogu opravdu není nadávka, i když to tak na první pohled může vypadat. Nicméně, je to svahilsky a znamená to radost ze života. Svahilsky neumím, ale nechtěla jsem mít název blogu v češtině. Samozřejmě i čeština má své kouzlo, ale... Nedokážu vám přesně vysvětlit, proč jsem chtěla název blogu v cizí řeči. Prostě je to fakt, se kterým se budete muset smířit :)
Proč zrovna radost ze života? No, to je lehké. V životě mě potkala taková nemilá... událost, ještě ke všemu na pátek třináctého. Možná časem, až si trochu zvyknu na tohle prostředí a lidi, možná se stanu trochu otevřenější a možná vám o tom někdy řeknu, ale teď ne. Nicméně, to, co se stalo, mě naučilo vážit si života, protože jsem viděla, jak snadné je o něj přijít. Vlastně nechybělo mnoho a já už tu také nemusela být... Ale dost už o tom.
Něco málo o mně. Je mi 17 let, tady na blogu budu používat přezdívku Maisha, myslím si, že znát mé pravé jméno je zaprvé nepodstatné a za druhé ho asi ani nechci zveřejňovat. Chodím na všeobecné gymnázium, po prázdninách budu už ve třetím ročníku. Baví mě vymýšlet různé příběhy, které jsou často inspirované mými nočními můrami. Nejsem spisovatel a ani neplánuji se tímto směrem vydat, ale i tak si myslím, že když chytnu "básnickou slinu", tak dokážu napsat celkem dobře čitelný příběh. Bohužel ve škole bývám často nepochopena, pravděpodobně kvůli víře v Boha, kterou občas zahrnuji do školních slohových prací. Každopádně já a víra v Boha, to je téma na samostatný článek.
Už mě nenapadá, co víc v úvodu napsat. Snad jen to, že jsem introvert a v reálném světě toho moc nenamluvím, takže je otázkou, jak se s tím vypořádám zde, na blogu.