Září 2016

Může nás strach zabít?

30. září 2016 v 13:42 | Maisha |  Téma týdne
Jednoznačně ano.

Máme dva lidi. Jeden je (třeba) Jirka - kliďas, optimista. Druhý je (třeba) Karel - snadno zpanikaří, trošku pesimista. Oba se ocitnou v Bataclanu právě ve chvíli, kdy Daeš zaútočí. Karel z toho šílí a udělá nějakou blbot, jako třeba se pokusí teroristovi sebrat zbraň. Je zabit. Pokud něudělá nějakou blbost i tak dost šílí. Jirka se snaží nepanikařit. Samozřejmě má strach.
Muži z Daeš střílí po lidech a Karel i Jirka jsou postřeleni. Řekněme třeba kousek pod koleno (tam jsem to třeba dostala já...) Oba spadnou na zem, drží se za nohu. Karel myslí na nejhorší, cuká sebou, zase se postaví, panikaří. Jirka zůstane ležet, protože si myslí, že tak má větší šanci přežít. Ani jeden z nich si příliš neuvědomuje bolest v noze.
Když po více než hodině přijde pomoc, Karel je na tom kriticky, ztratil moc krve a zanedlouho umírá. Jirka na tom není tak špatně a vyvázne z toho s amputací.
Co z toho vyplývá? Bát se je normální, ale všeho moc škodí.

Príběh je víceméně pravdivý, jen jsem sebe nahradila Jirkou. Postava Karla je samozřejmě smyšlená, je nepravděpodobné, že by dva lidé byli postřeleni na stejné místo. Samořejmě je to velmi zkrácené a vynechala jsem vlastně skoro všechny pocity ohledně toho, jak spoustu lidí bylo zabito přímo předemnou. Záměrně. Nechci už vzpomínat. Už jen napsat tohle bylo celkem obtížné...

Kdo vlastně jsem?

19. září 2016 v 15:11 | Maisha |  Téma týdne
Jednoduchá otázka, ale celkem složitá odpověď. Jistě by jsem mohla říct jsem člověk, jsem žena nebo prostě sedmnáctileté stvoření, ale to může říct stovky dalších. Co mne tedy dělá mnou? Barva vlasů, očí, počet nohou? Ano, bohužel ne všichni mají to štěstí mít obě. Moje minulost a všechno to, čím jsem si prošla? Nevím, jestli chci teď mluvit o mém výletu do Paříže na pátek třináctého. Ne, nebyl by to dobrý nápad... Příliš mnoho negativních vzponímek, které už asi nikdy nedostanu z hlavy.

Zaměřme se tedy spíše na to, jaká jsem. Tichá. Nemám moc kamarádů. Nemám ráda, jakým způsobem se jejich chování ke mne změnilo. Často ve svém volném čase zůstávám doma a čtu si nebo poslouchám písničky. Možná proto mám tolik času na blog. I když musím uznat, že se tomu nevěnuji tak, jak bych chtěla. A to kvůli mé další vlastnosti: lenost. Třeba právě teď bych mohla psát práci do školy, deset stránek, které musím odevzdat zhruba za dva týdny. Ale já radši ležím na posteli se sluchátkama v uších, píšu si s Američanem (který není tak úplně Američan) a řeším s ním to, jak utekl z Íránu po islámské revoluci. Ujišťuje mne, že opravdu utekl kvůli té revoluci a ne kvůli válce s Irákem, kterou to vyvolalo.

Víte, co mám ráda? Kočky. Moje ségra (která už s námi nebydlí) jich má pět. A k tomu dvě malé děti, které jsou v sedmém nebi když k nim příjdu a hraju si s nima. Malé děti jsou super. Neřeší to, jak člověk vypadá, ale prostě si jen užívají to, jak s nimi blbneme.

Nevím, co ještě o sobě psát. Trochu se bojím, že jsem toho už tak prozradila až moc. Takže vám už jen dám odkaz na písničku, která mi právě běží ve sluchátkách a rozloučím se.

Eid al-Adha

13. září 2016 v 21:22 | Maisha |  Reakce
Včera byl eid al-Adha, což je nejvýznamnější muslimský svátek. Bohužel tady v Česku není moc šance to pořádně oslavit. V muslimských zemích ale je zvykem, že se obětuje ovce a maso se rozdá chudým. Tenhle svátek vlastně oslavuje příběh, který je popsán jak v Bibli, tak i v Koránu. Jde o to, že Bůh řekl Abrahamovi, aby obětoval svého syna. On se to opravdu chystal udělat a když to viděl Bůh, tak mu řekl, aby obětoval místo syna ovci.
Zajímavostí pak může být, že tenhle svátek původně vycházel na 11. září, což je trochu ironie. Nakonec se ale přesunul až na 12. Nebylo to tak, že by se lidi rozhodli nebudeme to slavit v den výročí teroristického útoku, ale přesunulo se to proto, že islámský kalendář se řídí podle Měsíce a nová pozorování určily nové datum.

A teď něco z trochu jiného soudku. Nebyl by to Daeš ("islámský stát"), aby na tento den něco neudělal. Prý to je jedno z nejhorších videí. Nevím, dala jsem to až do konce, ale opravdu to není pro slabší povahy. Téměř tři minuty popravování, řezání hlav, krve. Nevím, jestli se dá říct, že tohle bylo nejhorší video. Všechna jejich videa jsou hrozná.
Ale sakra lidi, než začnete nadávat, Daeš nemá nic společného s islámem!

"A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka - nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi - byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré." - Korán, súra 5, verš 32.

Strach z vlastních myšlenek

5. září 2016 v 12:36 | Maisha |  Téma týdne
Už když jsem pro tohle téma hlasovala, věděla jsem, o čem budu psát.
Jednou jsem se tu myslím zmínila, že jsem levičák. Nikov extremista, je mi jasné, že komunismus fungovat nemůže, i když jako ideologie to zní dobře. Je to už asi rok a půl, možná dva, kdy jsem si srovnala v hlavě svoje názory s těmi politickými. A tak jsem si trošku četla o komunismu a snažila se přijít na to, proč nefunguje. Našla jsem takové video, které se to snažilo vysvětlil na školní třídě - napíšeme si test, učitel ho oznámkuje každému zvlášť, ale pak z toho udělá průměr a tu průměrnou známku dostanou všichni. Lemplové se na to vykašlou, šprti se učí, průměr je 2. Všichni jsou spokojení, jenže na druhý test se lemplové zase neučí a šprti si řeknou, že jim ta dvojka stačí. Jenže to způsobí průměr 4. Postupem času je každý další průměr 5, protože šprti odmítají makat za lemply a ti jsou moc líní, aby něco dělali.
A pak, jednou ve sprše, kde 5 % trávím mytím a 95 % přemýšlením a zpíváním, jsem přemýšlela zhruba tímto způsobem: Tak co když ty lemply prostě vyhodím ze školy? A pak jsem si uvědomila, co mě to vůbec napadlo. To se jako zbavím každého, kdo se mnou nesouhlasí? Trochu jsem se lekla že mě něco takového vůbec napadlo. Pak už jsem nad tím radši moc nepřemýšlela, protože jsem dostala strach z vlastních myšlenek...