Říjen 2016

Barvy kolem nás

22. října 2016 v 8:39 | Maisha |  Téma týdne
Je podzim. A ten nemám ráda. Všechno krásně barevné zmizí, stromům opadá listí, tráva žloutne, nebe je většinu dne bílé... Jistě i toto roční období má svojí krásu, ale já převážně vnímám jen to, že je čím dál tím větší zima. Když teď je ráno kolem čtyř stupňů a já jdu do školy nabalená jako medvěd a stejně mi je zima, říkám si, co budu dělat až bude v zimě v mínusu.

Co to sakra bylo?

8. října 2016 v 13:27 | Maisha
Právě jsem dokoukala film Švýcarák. A.. Moje reakce je prostě what the hell was that? Taková šílenost. Je to vtipný, ale zároveň hrozně uhozený, protože jedna ze dvou hlavních postav je vlastně mrtvola. A .. ani to nedává smysl. Prostě se jeden chlápek - Hank ztratil v lese, objevil se někde u moře, chtěl se oběsit, ale z moře vyplavalo mrtvý tělo, který začalo prdět. Hank na tý mrtvole začne jezdit po moři jako na skůtru, pak mu do zadku narve špunt aby neprděl .. pak prší, z tý mrtovly začne téct voda a Hank to pije... Vlastně je to dost nechutný, ale zároveň vtipný. Prostě nic takovýho jsem nikdy předtím neviděla a tak nějak nevím, co si o tom mám myslet.
Ale určitě doporučuju se na ten film podívat. Celkem by mě zajímal váš názor na ten film.

Přála jsem si žít ve tmě

3. října 2016 v 14:11 | Maisha |  Téma týdne
Už je to skoro rok, kdy jsem přišla o část nohy. To ale nebylo to hlavní, s čím jsem se v tu chvíli musela vypořádat. Když mě přivezli do jedné z francouzských nemocnic s prostřelenou nohou, stále jsem musela myslet na to, co jsem právě viděla a přežila. Slovo teroristický útok mi moc nejde přes pusu, ale je to tak. Přežila jsem to. Myšlenky a obrazy toho, co jsem viděla, byly horší, než bolest v noze, kterou jsem skoro nevnímala. Také jsem musela myslet na kamarádku, kterou střelili do hlavy. Neumím slovy popsat, jak jsem se cítila...
Pak přišel čas vrátit se do Česka. Postupně se mi povedlo na to nemyslet. Sice jsem se s tím nesrovnala (ani do teď), ale už jsem se dokázala soustředit i na jiné věci. A tak mi postupně začalo docházet, co se stalo. Přišla jsem o část nohy! Jak moc se změní můj život? Vlastně jen minimálně. Chodit můžu celkem normálně.
Za nějaký čas jsem se zase vrátila do školy. Spolužáci se nějak dozvěděli, že jsem byla v Bataclanu, a furt měli nějaké otázky. O mé noze ale nevěděli (moje chůze sice nebyla dokonalá, ale myslím, že toto je nenapadlo). Takže když jsem pak jednoho dne v létě přišla v kraťasech, čuměli jak vyoraný myši. Ty pohledy byly hodně otravné, přála jsem si prostě zhasnout světlo a žít ve tmě. Nikdo by neviděl mojí nohu a zároveň já bych neviděla jejich pohledy.