Přála jsem si žít ve tmě

3. října 2016 v 14:11 | Maisha |  Téma týdne
Už je to skoro rok, kdy jsem přišla o část nohy. To ale nebylo to hlavní, s čím jsem se v tu chvíli musela vypořádat. Když mě přivezli do jedné z francouzských nemocnic s prostřelenou nohou, stále jsem musela myslet na to, co jsem právě viděla a přežila. Slovo teroristický útok mi moc nejde přes pusu, ale je to tak. Přežila jsem to. Myšlenky a obrazy toho, co jsem viděla, byly horší, než bolest v noze, kterou jsem skoro nevnímala. Také jsem musela myslet na kamarádku, kterou střelili do hlavy. Neumím slovy popsat, jak jsem se cítila...
Pak přišel čas vrátit se do Česka. Postupně se mi povedlo na to nemyslet. Sice jsem se s tím nesrovnala (ani do teď), ale už jsem se dokázala soustředit i na jiné věci. A tak mi postupně začalo docházet, co se stalo. Přišla jsem o část nohy! Jak moc se změní můj život? Vlastně jen minimálně. Chodit můžu celkem normálně.
Za nějaký čas jsem se zase vrátila do školy. Spolužáci se nějak dozvěděli, že jsem byla v Bataclanu, a furt měli nějaké otázky. O mé noze ale nevěděli (moje chůze sice nebyla dokonalá, ale myslím, že toto je nenapadlo). Takže když jsem pak jednoho dne v létě přišla v kraťasech, čuměli jak vyoraný myši. Ty pohledy byly hodně otravné, přála jsem si prostě zhasnout světlo a žít ve tmě. Nikdo by neviděl mojí nohu a zároveň já bych neviděla jejich pohledy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama