Leden 2017

Je naše vůle svobodná?

11. ledna 2017 v 15:04 | Maisha |  Téma týdne
Je možné, že všechno, co děláme, tak děláme z vlastní vůle, nebo je nám všechno už předurčeno? Může naše vůle vůbec mít nějakou sílu?
Považuji se za agnostika, ale vždy když se bavím s věřícím člověkem, ať už křesťanem nebo muslimem, a zeptám se, pokud Bůh existuje, proč dovolí, aby na světě bylo tolik zla? dostanu odpověď, že Bůh nám dal svobodnou vůli se rozhodovat a žít tak, jak uznáme za vhodné. Je to ale opravdu tak, nebo je to jen náš pocit? O Bohovi se říká, že je vševědoucí. Ví, co se stalo, ví, co se děje teď, ale pokud je stutečně vševědoucí, ví i to, co se stane. Ví, jak se rozhodneme, jak se zachováme a jestli svých špatných rozhodnutí budeme litovat. A jestliže On tohle všechno ví, je už předem určené, kdo se dostane do pekla a kdo do ráje. Je tedy naše vůle skutečně svobodná?

Na dnešek se mi zdál divnej sen...

7. ledna 2017 v 17:23 | Maisha |  Moje tvorba
Jsem na pláži. Jen se tak procházím a najednou před sebou vidím díru v písku. Přijdu k ní a vidím v ní člověka. První co mne napadne je, že je postižený. On ale chce z té díry ven. Takže ho chytnu za ruku a úplně lehce ho vytáhnu ven. Najednou stojí přede mnou a já zjišťuji, že je větší než já a z nějakého důvodu si myslím, že je to Ježíš. Je nahý. Dívá se někam za mne. Ohlédnu se a vidím příšeru. Má postavu člověka, ale obličej tmavý, schovaný v kapuce. Postava je trochu přikrčená a má na sobě dlouhý tmavý plášť, který sem tam hází bílé odlesky. Hrozně se jí leknu a společně s tím nahým mužem utíkám pryč. Doběhnu do svého pokoje. V pokoji je dvoupatrová postel a přemýšlím, že on bude spát nahoře. On si sedá na stůl, který je hned vedle postele. Já si sedám na podní postel a dveřmi vidím do vedlejší místnosti, kde je kuchyně. Je tam moje máma. Najednou vidím tu příšeru z pláže. Přichází k mojí mámě. Vidím, jak jí ta příšera ubližuje. Všude je krev. Chci křičet. Vím že křičím, ale svůj hlas neslyším. Nahý muž vypadá, že nevidí ani neslyší, co se děje. Proto ho vezmu a nutím ho podívat se dveřmi do kuchyně. Vidí to co já. Ale není vystrašený. Přikyvuje. Dívám se na něj a dochází mi, že je spolčený s tou příšerou...

Slyšela jsi ten zvuk?

6. ledna 2017 v 18:43 | Maisha |  Téma týdne
Tohle je asi rok a půl starý (samozřejmě vymyšlený) příběh inspirovaný jedním z mých děsivých snů/noční můrou.

Je čtvrtek 20. července 2017. Skupinka 20 šachistů se vypravila na jeden velmi známý turnaj v Mnichově...

Cesta autobusem nebyla dlouhá, jen asi pět hodin. Teď se půjdou ubytovat a do soboty mají volno. Dnes toho času zase tolik není, už je večer. I když večerní procházka po městě může být hezká...
Paní na recepci podává Kateřině klíče od pokoje.
,,Pokoj číslo 13? Nejsem pověrčivý člověk, ale i tak bych radši pokoj s jiným číslem..."
,,Já mám čtrnáctku, klidně si to s tebou vyměním, Katy." Lucka je prostě super člověk. A to je o čtyři roky mladší, je jí 12.
,,Tak když ti to nevadí," mění si klíče a jdou společně s ostatními hledat pokoje.

Katčin pokoj je pro čtyři lidi, ale jsou tam jen tři. Holek je celkem sedm, na vedlejším pokoji jsou obsazené všechny postele. Marie s Terkou nevypadají, že by chtěly na večerní procházku, takže to asi padá. Však nevadí, jsou tady celý týden. A vůbec, holky mají pravdu, je pozdě.

Slyšíš ten zvuk?

4. ledna 2017 v 14:46 | Maisha |  Téma týdne
Ne.