Únor 2017

Všechno mi to sežrali!

Sobota v 14:22 | Maisha |  Sny
Jsem na nějakém divném místě, které jsem nikdy předtím neviděla. Vlastně až tak divné není, vidím tu domy, ulice i lidi. Zelené stromy, ale není jich tu moc. Mám takové tušení, že jsem na ostrově, ale nemám tušení, kde na Zeměkouli se nacházím a ani nevím, jak jsem se sem dostala.
Mám na zádech batoh a nechce se mi ho tahat. Přemýšlím, kam ho dám. Nechci ho nechávat tady uprostřed silnice. Vydávám se do jedné z ulic a snažím se si zapamatovat, jak vypadá, abych ji příště zase našla. Ulice je slepá. Docházím na její konec a pokládám batoh na zem.
Vracím se zpět na místo, kde jsem se poprvé objevila. Když tam tak přicházím, vidím před sebou betonový plácek, má to být hřiště, a tam stojí blízko u sebe dvě holky. Ale nepovídají si, dívají se mým směrem. Jedna z nich se usměje, jako by zdravila někoho zamnou. Ohlížím se. Zamnou nikdo není, muselo to být na mě. Jdu směrem k nim. Tu, která se usmála nechávám stranou a jdu k té druhé.
"Ahoj!"
"Hello," odpovídá. Vypadá to, že s češtinou se tu nedomluvím. Pokračuji tedy anglicky.
"Zapomněla jsem, že nejsem v Česku..."
*
Moji tři noví kamarádi chtějí vidět můj batoh a ptají se, kde je. Snažím se najít tu správnou ulici. Když se mi to na třetí nebo čtvrtý pokus povede, zjišťuji, že můj batoh není na místě, ale má ho v ruce nějaký muž. Rohlédnu se a teprve teď vidím skupinu menších dětí, jak se rvou o mojí svačinu. Zdá se ale, že děti nemají s tím mužem nic společného. Beru mu batoh z ruky a vidím, že je prázdný.
"Vy jste mi to všechno sežrali!" křičím na mě česky a nezajímá mě, že mi nerozumí.
Muž se na mě podívá a jde pryč. Běžím za ním. Chci se mu omluvit. Jsem sice naštvaná, ale jsem tu první den a nechci aby na mě hleděli jako na nepřítele. Dohoním ho na hlavní ulici.
"Omlouvám se..." začnu anglicky.
"Nech mě," očividně je naštvaný, možná víc než já.
"Nechtěla jsem být zlá, ale když oni mi to všechno sežrali," pokračuji.
"Nic neříkej," jeho hlas zní klidněji, ale ani se na mě nepodíval a jde dál.
Skoro šeptám: "Však já nic neříkám..."
Jdeme vedle sebe. Nevím, kam jde, ale jdu s ním. Po nějaké chvíli z nás obou zlost vyprchá a začneme se bavit. Ptám se ho odkud je a on mi odpovídá, že je z České republiky. Mluvíme ale většinou anglicky, protože jeho čeština je velmi špatná. Jdeme po nějaké polní cestě, jsme vysoko a v dálce je vidět moře.
Leháme si do trávy. Mám v hlavě hrozně moc myšlenek. Jak se vlastně jmenuje ten vedle mě? ...Asi tady bude teplo. Mám tričko s krátkým rukávem a mám pocit, že se na slunci brzo spálím.

Šanci.

14. února 2017 v 17:09 | Maisha |  Téma týdne
Víte co, mohla bych tu polemizovat o tom, který náš orgán je nejvíc životně důležitý a asi bych došla k názoru že všechny, ale srdce je unikát, protože může pracovat i když mozek je mrtvý, což je určitě zajímavá věc a další důvod proč mě baví biologie, ale chci se tu bavit o něčem trošku jiném.
U srdce můžeme zůstat, ale od biologie se přesuneme k psychologii. Jsou věci, které mě dokážou hodně naštvat a ranit. Jednou z nich může být například to, co se mi stalo dneska a proč vlastně píšu tenhle článek. Dokáže mě naštvat, když mi na Facebooku napíše neznámá osoba. Dobře, to, že mi napíše, samo o sobě mi nevadí. Problém je v tom, jak se začne chovat když zjistí, že nejsem přesně podle jeho představ. (Ano, jedná se o muže).
Napsal mi nějaký týpek z USA. Ale když zjistil, že mi je 18, začal vést řeči jako "šeš malej harant, nechci bejt obviněnej z pedofilie". Co prosím? Zaprvé jsem už dospělá. Dobře, možná mi není 40 jako jemu, ale tohle mi už zní jako "youngism". Nevím, jestli jsem si právě teď vymyslela anglický slovo, nebo to fakt existuje, ale mám na mysli diskriminování mladých lidí.
Možná si to beru moc osobně, ale tohle mě fakt dokáže naštvat. Já jsem ten typ člověka, který se snaží dát šanci každému. Na internetu se bavím s lidmi z celého světa, různého pohlaví, náboženství, rasy a věku. To nehraje roli. Důležité je, jak se ten člověk chová.
Je mi úplně jedno jestli seš běloch nebo černoch, žid nebo muslim, mladý nebo starší. Když se ke mě chováš slušně, můžeme být kamarádi. A prostě mi vadí, když mě někdo odsuzuje jen na základě mého věku, rasy nebo náboženství. Věk není něco, co si můžu vybrat. A ne každá holka, které je 18, se zajímá jen o balení kluků, chození na párty a také ne každá chodí namalovaná jako štětka. (Tím nechci říct, že se nemaluji, ale nic se nesmí přehánět).
Jsme různí. V tom je naše, lidské, kouzlo. Každý jsme jiný. A každý si zaslouží dostat šanci.